O autorovi

Jan urbánek Výživou a principy nemocí jsem se začal zabývat ve svých 16-ti letech.
Psal se rok 1996 a dostupnost informací o různých stravovacích směrech a terapiích byla stále omezená. Internet byl v plenkách a knihy drahé. V obou zdrojích navíc nebyl dostatečný výběr. Čím byly ale zdroje omezenější, tím více rostl můj zájem o tématiku lidského zdraví. Uvědomuji si, že jsem celý život – už od útlého dětství řešil zásadní lidské otázky. Možná i proto mi na základní škole začali říkat rozoumek. Nebyl jsem šprt – školní osnovy nebyly pro mě tématicky zajímavé. Tak jsem si četl pod lavicí všechny dostupné knihy – začalo to makrobiotikou, dělenou stravou, syrovou stravou, fytoterapií, aromaterapií, reflexkou, bioenergetickým a pránickým léčením.
Následovala alfa, reiki, holotrop, různé filozofické směry.
Jako mnoho lidí jsem se i já na začátku každého směru nadchnul logikou věci a věřil a hlásal zaručené pravdy.
Až postupem času, kdy se můj entuziasmus a mesiášství uklidnili, jsem si začal spojovat jednotlivosti z různých směrů a terapií do komplexního obrazu.
Stále mi to však připadalo neúplné a nedostačující. Má potřeba znát a poznávat byla enormně vyšší, než je dosavadní konvenční vzdělání v oblasti lidského zdraví. To byl i důvod proč jsem nešel studovat medicínu, na kterou mě mnoho mých známých posílalo. Pro mé účely by takové studium ztratilo na významu.
Nevěřím totiž na tituly a konvenční vzdělání – potkal jsem asi příliš mnoho osob, které by švejk nazval „personámi nevalného rozumu“ s předponami Mudr. nebo Ing.
Naopak věřím odvaze a intelektu jednotlivce, který svou touhou a odhodláním dokáže posunout hranice vzdělanosti a pochopit, že titul by jej zavazoval plnit přežitá(nefunkční) přesvědčení systému.

Jiným důvodem proč jsem se rozhodl nejít cestou konvenční medicíny je i její strnulost, konzervatismus, ale hlavně neúčinnost(především při léčbě či předcházení civilizačním chorobám).
Nicméně současná západní medicína disponuje obrovským potenciálem diagnostických metod, které velmi dobře dokážou odhalit nemoc jako takovou. Lékaři však s výsledky diagnostiky neumějí pracovat a indikují pouze symptomatické léčení(zmírňování příznaků). Díky lékařské specializaci také při zadávání diagnostiky nemoci unikají podstatné souvislosti a pacientova choroba není skutečně odhalena. Nemůže být poté ani standardními postupy léčena. Tím se zvyšuje obecná antipatie společnosti ke konvenční medicíně. Nepřidává to ani statistické úspěšnosti léčby.

Toto jsou šedá místa klasického zdravotnictví, ale na druhé straně oceňuji postupy medicíny v akutních případech, chirurgii, neurochirurgii. Stejně tak si vážím a těžím z vědomostí mikrobiologického a laboratorního monitoringu.
Ve fázi navrhovaných terapií na diagnostikované choroby se však s klasickými postupy rozcházím a cítím i celkový rozpor v náhledu na nemoc a zdraví.

Nevýhodou absence lékařského titulu jsem spatřoval v nemožnosti zadávat požadavky testů pro měření laboratorních hodnot z krve. To mě dovedlo k jednoduchému řešení, kdy jsem navázal spolupráci s několika lékaři, kteří jsou otevřeni novým metodám a požadavkům mého výzkumu a mých klientů.
U diagnostiky však v mnoha případech není potřeba „obtěžovat“ mikrobiologické laboratoře.
Používám domácí screeningy – kompletní testy, které si každý člověk „zručný“ dokáže provést v pohodlí domova. Samozřejmě je lepší výsledky i provedení testu konzultovat s odborníkem.

Metody terapií, které používám a doporučuji, mají vysokou účinnost. Stejně tak změna životního stylu(stravy, pohybu,dýchání) přináší velice pozitivní výsledky všem, kteří ji aplikují.
I přesto, že vím, že fungují a všechny jsem je osobně vyzkoušel(i ty značně rozporuplné:) mám silnou potřebu rozvíjet své poznání v oblasti lidského zdraví v komplexní rovině a s mnoha souvislostmi.
Proto jsem za poslední dekádu doplňoval chybějící díly mého obrazu z různých oborů.
Pro mé potřeby celistvosti informací jsem čerpal z biochemie, organické chemie, genetického inženýrství, fyziognomie, imunologie, diagnostiky, antropologie, historie, agronomie, statistiky, mikrobiologie, parazitologie, neurologie.

Zvláště jsem rád za možnosti čerpat informace z výsledků výzkumů různých vědeckých týmů a interakce přímo s badateli.
Díky možnostem internetu jsem navázal kontakty s pracovníky výzkumných ústavů po celém světě, s nimiž velmi rád konzultuji své poznatky a zkušenosti.
Tato zpětná vazba je pro mě velmi cenná. Díky ní mé vědomosti krystalizují a nacházím odpovědi na otázky, které v danou chvíli neznám.
Pravda je ale taková, že řešení většiny problémů naleznu jiným způsobem.
Průběh má několik fází.
Nejprve se velmi intenzivně zabývám daným problémem – sbírám veškeré informace a konfrontuji je s mým vnitřním sborem lékařů, šamanů, výzkumníků, vědců. Poté přichází fáze napětí a útlumu. Nevím si rady a nechávám celý ten koncil v mé mysli utichnout. Poté přichází zapomnění – prostě daný problém vědomě vytěsním. A pak spontánně – většinou, když vylézám ze sprchy nebo když poslouchám hudbu nebo po milování, nejlépe po milování ve sprše při hudbě, přichází rozluštění….pak jsem velmi rád, že mám šikovné prsty, protože rychlost, kterou musí přenášet elektronické impulsy mého cortexu bušením do klávesnice se rovná kadenci rychlopalných zbraní.

V době začátku zájmu o lidské zdraví mě trápil „mesiášský syndrom.“
Potkal jsem člověka, který byl nemocný a automaticky se ve mně vytvořila potřeba mu „pomoci“. A i někdy přesto, že daný člověk o mou „pomoc“ zájem nejevil. Tahle zkušenost pro mě byla vždy stresující a nepochopitelná.
„Jak je možné, že se ten člověk nechce uzdravit?!“ „Proč neposlouchá!?“
To byla pro mě největší výzva.
Ve chvíli, kdy jsem přijal fakt, že si mnoho lidí nechce pomoci samo, ale očekává jednoduché a rychlé řešení svých problémů od „odborníků“ jsem se začal více soustředit právě na tuto mezeru v naší společnosti. Začal jsem proto pořádat různé akce (přednášky, semináře, psát články), abych těm, kteří řešení najít chtějí a jsou rozhodnutí za sebe přijmout plnou zodpovědnost, na této cestě usnadnil chůzi. Protože většina z těch, kteří tuto cestu zvolí, totiž učiní až ve chvíli, kdy nevidí jiné řešení a jsou proto někdy sakra vyčerpaní nebo zmatení z protichůdnosti různých informací.

Tvrdím, že většinu chorob, které nazýváme civilizačními + další, které souvisí s naším životním stylem(onemocnění oběhové soustavy, rakovina) můžeme vlastním rozhodnutím ze svého života zcela vyloučit a ve chvíli, kdy nás již nějaké potíže trápí, uzdravit se.
Nepoužívám rád slovo léčba – tou chápeme nějakou činnost, kterou se snažíme zbavit nemoci.
Léčit se tak můžete třeba celý život.
Raději bych celý proces nazval uzdravením. Zdraví je totiž základní dispozicí naší genetické substance, kterou všichni disponujeme.
Proto neléčíme, ale uzdravujeme.

Přednášek jsem za uplynulých 14 let uspořádal nespočet a počet účastníků je v řádu tisíců.
Byli to studenti základních, středních či vysokých škol, stejně jako pracující či důchodci, ale v každém případě v převaze se zájmem o zdraví dominují ženy.
Velmi specificky se chovali lékaři, u nichž mě přítomnost na mých přednáškách vždy potěšila.
Jejich prvotní nesouhlas se obvykle obrátil v bližší spolupráci nebo sympatie s mou činností, i když jsem jim vždy transparentně přiznával, že chápu, že mě nemusí mít rádi, když je připravuji o klientelu a tím i o živobytí. Ti, kteří Hippokratovu přísahu skutečně vnitřně ctí, chápou, že lidské zdraví stojí vždy nad ekonomickými zájmy. Lékař nesmí být obchodník a ani tak uvažovat.
Faktem ale je, že 95 % lékařů, kteří navštívili mé kurzy nebo přednášky, projevilo velký zájem o různé druhy terapií.
Cíl mám s lékaři stejný – zdraví. Jen v použitých prostředcích a přístupu se lišíme.



Komentáře k článku O autorovi